II.

Trojice vrtulníků se vracela zpátky na základnu. Letěly nízko, aby se vyhnuly povstaleckým radarovým systémům, a pokud možno nad lesy, které prakticky znemožňovaly překvapivý úder přenosnými zbraněmi. Části jejich trasy sice stejně tu a tam vedly nad otevřenou krajinou, kde by siluety transportních strojů proti nebi představovaly lákavý cíl, ale risk je zisk; navíc si právě kvůli takovým případům nechával útočný vrtulník typu Tigerhai část munice v zásobě, a samotné transportní vrtulníky na tom co do výzbroje také nebyly úplně nejhůř.

Nebylo to zas tak dávno, co taková opatření nebyla potřeba; všechny radary v oblasti byly přátelské, krajina nebyla prolezlá povstalci s pancéřovkami a ve městech bylo opravdové civilní obyvatelstvo.

Jedni tvrdí, že to začalo úmrtím protektora Schulmanna a nastolením Lidové republiky Nový Friedland. Druzí oponují, že konec protektorátu sám o sobě neměl takový dopad, a že zlomovým bodem byl až příliv německy mluvících uprchlíků z válkou zničené Evropy. Ať tak či onak, právě tito uprchlíci, jejichž pýcha byla značně pošramocena ztrátou domoviny, tvořili velmi vhodné rekruty pro hnutí Wiederkehr. Toto pravicové hnutí se objevilo velmi krátce po skončení protektorátu; jeho programem bylo zvolení nového protektora, který by dokázal pokračovat v Schulmannových stopách. K jejich smůle tvořili podstatnou část friedlandského obyvatelstva bývalí občané zemí, které si Schulmann svou agresivní expanzivní politikou podrobil a připojil k protektorátu.

Příchod utečenců značně zamíchal demografií republiky a Wiederkehr získával na oblibě. Už jen samotný fakt, že většina stávajících členů Wiederkehru byla potomky původních německých přistěhovalců, získal Wiederkehru sympatie uprchlíků. Počet příznivců Wiederkehru (nebo "kehrerů", jak je hbitě pojmenovala média) narostl raketovým tempem, a s ním i vliv samotného hnutí, které se z okrajové extremistické skupiny vyvinulo v politickou entitu, kterou už není možné ignorovat. Tehdy začalo několikaleté období řečnických výpadů, happeningů, pochodů klidných i neklidných, protestů, bojkotů, stávek, nepokojů a nakonec výbuchu nálože nastražené na Vítězném náměstí v hlavním městě Siegesstadt. K útoku se nikdo nepřihlásil, ale vláda lidové republiky nepochybovala o vině kehrerů i přesto, že představitelé Wiederkehru akci odsoudili.

Několik velmi napínavých dní nato bylo v parlamentu navrženo a odsouhlaseno vyškrtnutí věty "Martin Schulmann - zasloužil se o stát" ze zákoníku, a kult Schulmannovy osobnosti byl ne-li přímo postaven mimo zákon, pak alespoň pronásledován a odsuzován. Ministři si podávali ruce a klepali se po zádech, protože se jim podařilo zničit opozici, aniž by se museli uchýlit k metodám zesnulého protektora. Přestože se Wiederkehr těšil jisté oblíbenosti, právě v podstatě přišel o legální prostředky, a chyběla mu faktická moc na to, aby si mohl poradit bez nich.

Ministři ovšem zapomněli na jednu důležitou maličkost; Schulmann si během bojů, za kterých protektorát vznikal, udělal mnoho přátel nejen v politické sféře, ale hlavně mezi vojáky. Jeho přímí podřízení mu prokazovali až zbožnou loajalitu. Ti z nich, kteří přežili, sloužili dál v protektorátní armádě na čím dál vyšších (a zasloužených) postech, na kterých zůstali i po nastolení lidové republiky. A stále měli Schulmanna v hluboké úctě. Nejnovější úprava zákoníku je proto mírně namíchla - a podle toho se zachovali.

A tak teď, bezmála tři roky po "povstání kehrerů", byla nezanedbatelná část Nového Friedlandu oblastí rozsáhlého "konfliktu nízké intenzity", který neměl po posledních padesát let obdoby. Oficiálně byla tato oblast pod správou lidové republiky, ale bylo obtížné a nebezpečné provádět jakékoliv rozsáhlejší akce. Proto kehrerskou enklávu lemovala těsně mimo dostřel dělostřelectva a protileteckých systémů mnoho set kilometrů dlouhá linie loajalistických polních letišť a operačních základen podobných té, ke které se blížila trojice vrtulníků.

Tedy, vzdáleně podobných. Kdyby někdo chtěl jakkoliv srovnávat základny friedlandské Falangy se základnami řadového vojska, urazily by se obě strany.

Trio vrtulníků krátce zakroužilo nad základnou a zamířilo k přistávací ploše, kde čekali přivolaní zdravotníci. Jen co oba transportní stroje dosedly, zamířili k jednomu z nich, pomohli jednomu z postřelených ven z vrtulníku, položili ho na nosítka a odvezli ho ke zdravotnickému křídlu. S nimi šel další voják, přidržoval si u krku zakrvácený obvaz a pokračoval s druhým friedlanďanem v diskuzi o včerejším fotbalovém zápase. Ostatní, včetně pancéřovaného těžkooděnce, se vydali směrem ke kasárnám.

"A hele, kdopak se nám to vrátil," zvedl se desátník Mitchell z lehátka, když bojový pancíř dodusal do jeho zorného pole.

Zasyčel tlakový uzávěr, odklopila se část pancíře na horní části trupu a odhalila blonďatého krátkovlasého vojáka. Ten vrhl kritický pohled na skupinku opalujících se friedlanďanů a zašklebil se. "No, jsem rád, že jste si skupinově strachy ohryzávali nehty, když se na mě střílelo."

"Prosím tě, v tom tvým oblečku ses tam taky mohl placatět, ne?"

"Náhodou, jeden z těch hajzlů mi málem ustřelil prdel pancéřovkou. A řek' bych, že to schytaly serva v levým rameni, pěkně to drhne, když se s ním snažím hejbat."

"Bylo to tam hustý?" nadhodil další voják. Blonďák si ho nedůvěřivě prohlédl.

"A tohle je co?" zeptal se.

"Gunthere, představuju ti vojína Perkinse, našeho nového snajpra. Perkinsi, tohle je desátník Gunther z páté čety, a mezi náma, docela hajzl," řekl Mitchell.

"Sympaťáci umíraj mladí," poznamenal Gunther. "Abych ti odpověděl, milej zlatej, vlítli jsme přímo doprostřed druhýho nejnebezpečnějšího města na týhle straně Pacifiku, zastavili na otevřeným prostranství a nechali na sebe střílet ze všech stran, aby mohly naše komandos čmajznout deníček jednoho z šéfů kehrerů. Bylo nás tam dvacet proti dvěma stům, na všech stranách poschovávaní ostřelovači a panzerfausty, a je zázrak že tam nikdo nezařval. Takže jo, bylo to hustý."

"To vypadá, že bych se vám bejval hodil," pokýval hlavou Perkins.

"Každá puška navíc by se hodila," řekl Gunther. "Scharfschütze, jo? A umíš střílet?"

"Tak pojď na střelnici. Na šest set metrů ti vystřelím pětimarkovku z ruky."

Gunther se zamyslel. "Tak jo," řekl nakonec. "Ale napřed dovleču tenhle krám do hangáru."

* * *

"Pó-zor!" zavelel služebně nejmladší poručík a osazenstvo poradní místnosti vstalo. Do místnosti vešel major Preiss následován kapitánem Rennardem.

"Pohov," řekl Preiss. "Kapitán Rennard nyní podá shrnutí dat získaných z ukořistěného serveru."

"Ano, pane," odpověděl zpravodajský důstojník. "Tak předně - Dresslera stále nemáme."

Místností to zašumělo. Kehrerský generál Dressler byl už čtyři měsíce pro Falangu cíl číslo jedna. Komunikační server byla první nadějnější stopa, která by mohla Falangu k Dresslerovi přiblížit.

"Jak to? Nějak přece svoje rozkazy k podřízeným dostávat musí, ne?" zeptal se poručík Schrödinger.

"Nepochybně nějak ano. Ale ne přes tento server, nebo pokud ano, tak ne osobně. Netáhli jste se tam ale zbytečně, poručíku; ten server je obrovská studnice dat, která se nám neměla dostat do rukou. Máme trasy cest, po kterých dostávají vybavení, identity dvou jejich agentů, některé jejich šifry, a hlavně tohle."

Holografický projektor se rozsvítil a ukázal trojrozměrný model přístavního města Haven-am-See, jednoho z největších povstaleckých hnízd. Obraz se zvětšoval a přibližoval k jedné z pobřežních čtvrtí, kde jeden z domů začal blikat červeně.

"Největší množství instrukcí, které server přijal, přicházelo odsud. Nebyly přímo od Dresslera, ale vzhledem k obsaženým informacím by pravděpodobně mohly být zadané někým z jeho štábu."

Obraz města nahradily satelitní fotografie.

"To velitelství se pravděpodobně snaží nechat utajené, takže v okolí nejsou žádné těžké zbraně. Ale," Rennard vyznačil černé siluety na střechách ve městě, "tohle jsou protiletadlové baterie, a tohle zas vypadá na obrněná vozidla. Jestli velitelství máme vzít útokem, musíme to udělat rychle - ale nemůžeme přitom použít vrtulníky."

"Děkuji, kapitáne, to je vše," řekl major Preiss. "Tak, pánové, chci slyšet návrhy."

"Vzdušný výsadek," nadhodil poručík Ortiz.

"Do města? Zbláznil ses? I s křídlama stačí drobnej poryv větru a rozmázneš se o barák," oponoval Schrödinger.

"Tak po vodě," navrhl kapitán Stellmach.

"To by šlo," řekl Preiss zamyšleně. "Je to kus cesty, ale šlo by to. Zvlášť pokud bychom tam dokázali dostat nějaký transport."

"Teréňáky? Buginy?"

"Budeme po cestě dost zranitelní. A co když se na nás sesypou tanky?" řekl Ortiz.

"Po cestě tam je to jedno. Na cestu zpátky ale budeme potřebovat pomoc."

"A co takhle: vylodíme se tady, k cíli se dopravíme v teréňácích, ale současně se tady vylodí tři čtyři lehké tanky. Jednak nám zajistí cestu ven, a druhak nám na cestě k lodím poskytnou podporu."

"To by šlo, ale co když..."

A pomalu se začínal formovat plán.