I.

Do tmy chodby se otevřely dveře, kterými neslyšně proběhla dvojice postav oděných v černém. Prašný vzduch protly dva laserové paprsky, prostým okem nepostřehnutelné, ale pro oba noktovizory vybavené ozbrojence viditelné dostatečně. Krátký okamžik hledaly cíl, ale žádný nenašly.

»Vlevo čisto.«
»Vpravo čisto.«

Dveřmi prošel zbytek černooděnců a celý tým vyrazil dál chodbou. Dopady těžkých bot byly kobercem utlumené, ale i tak postavy opatrně postupovaly nacvičeným lehkým, přesto plynulým a rychlým krokem. Namířené zbraně byly připravené se vypořádat s jakoukoliv hrozbou, kterou mohly útroby bývalé školy vyvrhnout. Krátkodosahové datové spojení fungovalo jak mělo; co viděl jeden, viděli všichni. Veškerá domluva byla bezhlesná a probíhala rychlostí myšlenky. Drobné procesory v nákrčnících zpracovávaly všechny signály, které měly k dispozici, a vykreslovaly svým nositelům kompletní obraz okolí.

Tým dorazil na křižovatku chodeb. Velitel si krátkou konzultací virtuální mapy potvrdil směr a pokynul směrem vpravo. Osmice ozbrojenců vyrazila dál, po dvojicích kryla postranní chodby než zbytek týmu přešel, s každou chodbou se přibližovali svému cíli.

Šelest kdesi vepředu. Tým se zastavil a splynul se stíny u stěn.

Otevřely se dveře a z nich vyšel muž v uniformě a se samopalem v rukou. Otočil se směrem k černým postavám v černé chodbě, zcela slepý ke dvěma infračerveným tečkám, které se mu usadily uprostřed čela. Zamračil se; bez noktovizoru nic v chodbě neviděl, ale i tak mu přišlo něco podezřelého. Udělal krok k vypínači, když budovou otřásl výbuch. Voják se otočil a rozběhl opačným směrem.

Tým ještě na chvíli strnul, a pak se vydal dopředu. Školou se začal rozléhat křik a střelba, dostatečná zvuková kulisa na to, aby se v ní ztratil o poznání rychlejší postup ozbrojenců. Kdyby někdo rozsvítil, měl by černooděnce jako na dlani; o to naštěstí bylo postaráno.

"Sašo!" křikl někdo. V odpověď vyšel z postranní chodby voják s tasenou pistolí. Trojice tlumených výstřelů ho zabila ještě než se nadechl k odpovědi.

"Sašo! Vyhodili proud, zapni generátor!"

Křik přicházel z nižšího patra. Velitel poslal po schodech dolů půlku týmu a se zbytkem pokračoval dál.

"Sašo! Alexandře! Tak slyšíš mě?!" naléhal hlas. Pak se ozvalo sotva slyšitelné putputput, které znamenalo, že se majitel hlasu připojil k Sašovi.

»Čisto.«

»Dobrá, pokračujeme.«

Střelba zvenku sílila. Škola ožívala nebývalou aktivitou; s každou další vteřinou rostlo riziko, že černooděnci budou odhaleni. Měli výhodu tmy, měli výhodu překvapení, měli výhodu tréninku, ale nebylo jich dost. To ale nevadilo, blížili se svému cíli. Ultrazvukové sondování ho odhalilo v bývalé sborovně, takže s trochou štěstí tam ještě bude. A když ne, něco se vymyslí.

»Charlie na místě.«

První čtveřice byla u dveří sborovny. Jeden z černooděnců umisťoval drobné rozbušky na panty dveří a na zámek, zatímco ho ostatní kryli.

»Kilo na místě. Východ je čistý.«

Druhá čtveřice byla u zadních dveří budovy. Původně tam byla dvojice hlídek, ale nůž a pistole s tlumičem poněkud změnily situaci.

»Delta na místě. Čekejte na můj signál.«

Třetí čtveřice vedená velitelem přepadu vtrhla do opuštěné třídy. Dva z ozbrojenců okamžitě klekli na podlahu a začali pokládat pečlivě odměřené nálože. Když dokončili čtverec ze směrovaných náloží plastické trhaviny, odstoupili ke stěně a jeden z nich kývl na velitele.

»Připravit... teď.«

Černooděnec z týmu Charlie stiskl tlačítko. Rozbušky vybuchly a směrem do místnosti vymrštily dveře, které vzápětí následoval zábleskový granát. Ten explodoval ještě ve vzduchu a zalil místnost bolestivými sto osmdesáti decibely a neproniknutelnou září. Voják, kterému granát přistál přímo u nohou, upadl na zem a začal krvácet z nosu a uší. Další měl větší štěstí a podařilo se mu nedívat se přímo do oslepujícího záblesku; proto si vysloužil první dávku ze samopalu.

Naprosté překvapení obránců trvalo jen omezenou chvíli, než začali opětovat palbu. Pak explodoval strop a na podlahu se zřítil železobetonový kvádr. Vzniklým otvorem proskočila do oblaku zvířeného prachu dvojice černooděnců. Prostým okem, a k tomu ve tmě, se hustým prachem proniknout nedalo; noktovizorem ano a samopalem také. Během několika vteřin leželi všichni obránci mrtví na podlaze.

»Čisto.«

Do místnosti seskočili zbylí dva ozbrojenci z týmu Delta a připojili se k ostatním v systematickém prohledávání místnosti. Všechny datové disky byly prohlédnuty, zkopírovány a zničeny; data byla cenná, ale cíl bylo něco jiného. Vteřiny ubíhaly a velitel začínal přemítat, kam mohli obránci cíl přemístit. Konečně voják týmu Delta zvedl ze země plochou krabici.

»Mám to.«

»Dobře, vypadneme. Kilo, signalizujte začátek fáze dva.«

»Ano, pane.«

Obránci mezitím stačili zaregistrovat střelbu uvnitř samotné budovy. Jejich rádiové frekvence se začaly plnit příslušnými pokyny, které ale najednou překryl bílý šum širokopásmové rušičky. Jakákoliv koordinace odporu přestala být možná.

Samozřejmě tu stále byl neorganizovaný odpor.

Dávka z útočné pušky těsně minula prvního z černooděnců. Samopal s tlumičem zarachotil v odpověď, ale to zas začal střílet další z obránců. Černooděnci se vrhli ke stěnám a kryli se. Ukrytý střelec je měl jako na dlani, ale ve tmě pořádně neviděl, kde vlastně jeho cíle jsou. Černooděnci zase měli přesnou představu kde střelec je, ale byl příliš dobře krytý. Velitel kývnul na protějšího vojáka.

»Charlie. Jděte.«

Čtyři ozbrojenci využili přestávky ve střelbě, odlepili se od stěny a zmizeli v příčné chodbě. Skrytý střelec se mezitím dovolával posil a tu a tam si vyměnil dávku s černooděnci. Pak se ozvala střelba z opačného konce chodby.

»Kontakt za námi.«
»Hergot. Charlie, mákněte.«

Ozval se výbuch granátu a dlouhá dávka ze samopalu.

»Čisto. Můžete.«

Tým Delta palbou přibil protivníky na druhém konci chodby ke stěnám, podlaze a dalším vhodným krytům. Pak se černooděnci rozeběhli dál chodbou, ale ne dřív, než jeden z nich nechal na podlaze drobnou nenápadnou krabičku.

Když nepřicházela žádná střelba, vyhlédli obránci zpoza svých krytů a spatřili utíkající vojáky. "Za nimi!" zavelel jeden z obránců.

Chodbou se rozléhal dusot nohou, než nenápadná krabička usoudila, že ony nohy už jsou dostatečně blízko. Pak práskl výbuch a až na tlumený nářek raněných bylo ticho.

Další skupina obránců moudře usoudila, že černooděnci nejspíš míří k zadním dveřím, a zaujala postavení tak, aby jim zabránila v průchodu. Bohužel si tím dostali do zad tým Kilo. První salva zabila tři z osmi obránců; zbytek se přesunul tak, aby byl proti Kilu krytý a začal opětovat palbu. Dva z nich si za kryt zvolili železobetonovou stěnu, což je dostatečný kryt proti samopalům, ale jak se ukázalo, palba z lehkého kulometu se prokouše jak železobetonem, tak i lidským tělem.

Zbylým třem vpadl do zad tým Charlie.

Venku před školou zuřila bitva, ale za ní byl relativní klid. Přesto ale poručík ve friedlandské plné polní zbroji, který na černooděnce čekal, vypadal mírně nervózně.

"Tak honem, sakra! Začíná to bejt dost hustý!" pobídl černooděnce.

»Klid, jedeme podle plánu,« odvětil velitel.

"Jo, ale plán neplán, brzo se na nás sesype celý město, tak fofr!"

Bojovalo se na parkovišti před školou, ale nestřílelo se jen na školu. Tu a tam práskl granát v jedné z přilehlých ulic, a krycí palba zuřila naplno všemi směry. Poručík se spolu s černooděnci vrátil na svoje původní postavení, které sdílel s vojákem v robustním bojovém pancíři. V budově si někdo všiml nově příchozích, a na převrácený kamion, za kterým se poručík kryl, zabubnovala kulometná dávka. Těžkooděnec se vyklonil, napřáhl paži a zasypal kulometné hnízdo pětadvacetimilimetrovými granáty. Palba ale houstla, a friedlandští měli první raněné.

Ze zakouřené oblohy se snesl snop stopovek a rozprášil obránce dorážející z ulic směrujících ke škole. Na školu dopadly tříštivé rakety a skrz vrstvu kouře bylo vidět štíhlý stín nalétavajícího vrtulníku. Další dva, velké dvourotorové modely, pomalu klesaly k friedlandskému postavení a palbou z rotačních kulometů zametaly okna školy. Friedlandští se přískoky stáhli k vrtulníkům pod krycí palbou kulometů, bojového pancíře i kroužícího útočného stroje. Když nastoupil poslední voják, oba stroje se zvedly a odletěly.

"Dobrá akce," pokýval poručík, když si z hlavy stáhl přilbu. "Jenom dva zranění. Co vy? Máte to?"

Jeden z černooděnců sundal z postroje vak, a z něj vytáhl cíl - bezdrátový komunikační server s vlastním zabezpečením, vlastní šifrou... a několika gigabajty vlastních zálohovaných záznamů.

"Fajn," řekl poručík, zapálil si cigaretu a zadíval se otevřenou nákladovou rampou na trosky školy. "Pro začátek dobrý."